Místo na běžky, chodím pěšky!

Zimní sporty je kategorie, která mě téměř minula. Neumím bruslit, neumím jezdit z kopce na lyžích, ale jízda na běžkách je něco, co mě rozhodně nenechává klidnou. Během mého dětství se pořádaly různé závody, jako byl například Dukelský závod branné zdatnosti, byly to vlastně začátky biatlonu :-). Běželo se na běžkách a na stanovištích se střílelo. Nikdy jsem na běžkách neběžela a nikdy jsem z ničeho nestřílela, přesto mi bylo řečeno, že se závodu zúčastním. Závod se běžel někde kolem Pyšel asi tam, kde je teď golfový rezort (ten život je tak vtipný, to by snad nikdo nevymyslel). Plácala jsem se na těch dřevěných lyžích značky Artis, ale protože jsem měla asi dobře namazáno :-))))), tak jsem ten závod vyhrála. Mezi námi si myslím, že ten kdo měřil časy to prostě spletl, ale to tak je, že někdy náhoda hraje ve váš prospěch. Postoupila jsem do krajského kola (ten závod v Pyšelích bylo kolo okresní :-)), které se mělo konat za měsíc v Nové Městě pod Smrkem, v opravdických horách!!?? Zde nastoupila má cílevědomost a píle. Půjčila jsem si běžky ze školy a každý den jsem po škole trénovala kolem vsi. Neměla jsem ambici vyhrát, spíš jsem si nechtěla utrhnout ostudu. K mému velkému žalu se krajské kolo nekonalo, jelikož, prostá věc, slezl sníh. A tak se ze mne řízením osudu nestala Květa Jeriová, ale zůstal mi jediný zimní sport, který mám ráda. Jelikož nejezdíme na hory, tak na běžky můžu, jen když napadne sníh kolem Prahy a vydrží do té doby, než mi můj program dovolí jít si zaběhat. A to se letos stalo. Po deseti letech jsem vytáhla mé 33 let staré běžky a lyžáky, které jsem si koupila asi před deseti lety, ale rovnou malý. První jízda byla dobrodružná, malý boty mě tak stlačily nohu, že po dvou kilometrech jsem myslela, že omdlím, pak se to malinko vylepšilo, bolest polevila. Mé sebevědomí bylo na bodu nula, tak jsem několikrát spadla jak na rovině, tak z kopce. Hlavou mi šlo, že to nemám zapotřebí a kašlu na to, ale pak mě napadlo, že vykašlat se běžky můžu vždycky, ale že by to bylo dobrý vyzkoušet víckrát a pak případně tuto kapitolu uzavřít. Rozhodla jsem se, že další den půjdu zas. A světe div se, najednou to šlo. Opravdu platí, že opakování dělá mistry. Koupila jsem si novou bundičku, nové běžky, super boty a hůlky a najednou to šlo ještě líp a sebevědomí se začalo vylepšovat. Chodila jsem na běžky se psy a když jsem si chtěla dát ještě delší kolečko tak i sama, abych psy neuhnala. Dokonce jsem se i chystala vyjet na běžky do Bedřichova. Mou zimní radost mi zkazila chřipka, venku sníh, sluníčko, ideální podmínky a já už 14 dní chodím místo na běžky, pěšky. Každý den koukám na počasí a říkám si, že už zítra vyrazím, bojím se tání, že kouzlo zmizí. Ale nějaký chřipkový naschválník nechce, abych si užívala mého jediného zimního sportu, tak alespoň po lese chodím s hůlkami, vypadám jako poloviční běžkař. Říkám si, třeba to zítra půjde. Důležitý je, že kapitolu běžky nezavírám.

.