Salto mortále

Od té doby, co jsem své povídání vydala v knize povídek „Když voní seno a černý bez“, jsem skoro nic nenapsala. Ne, že by se nic nedělo, nebo že bych neměla nápady, ale je to prostě tak, že nápad nestačí. Dokud nesednete a povídku nenapíšete, je to nula. Konečně usedám a píši, už to asi potřebuji…

Salto mortále je taková má specialita. To, že miluji jezdit na kole, to je o mně všeobecně známo. Myslím si, že je to genetické dědictví, ale moji předci měli koně a já mám prostě kolo. Je to asi 15 let, kdy jsem k narozeninám dostala jako dárek nášlapné pedály. Kdo neví, čemu se říká „nášlapy“, tak je to pedál na kolo, ve kterém je takový mazaný zámek, který se spojí s druhou polovinou zámku na vaší cyklistické botě a vytvoří takový zdánlivě nedělitelný celek. K čemu je to dobré? Je to praktické, máte nohu pevně přichycenou k pedálu v místě, kde se správně má šlapat a pak neuvádíte kolo do pohybu pouze šlapáním směrem dolů, ale i nahoru. No nejsem nejlepší na vysvětlování technických věcí, ale snad máte fantazii či technické vzdělání a pak je vám moje vysvětlení jasné. Vtipné bylo, že jsem si k narozeninám přála zlatý řetízek a dostala jsem něco, co jsem si ale vůbec nepřála. S odstupem 15 let musím říct, že tolik dobrodružství bych si se zlatým řetízkem nikdy neužila. Přesně si pamatuji na svůj první výjezd s nášlapy. Vše probíhalo hladce až do okamžiku, kdy jsem minula na rozcestí ukazatele a nebyla jsem si jista, jestli mám odbočit, nebo jet rovně. Nic jednoduššího, prostě jsem se chtěla na kole obloučkem vrátit před ukazatele. Tak tento plán nedopadl. Chtěla jsem sundat nohu z pedálu, což opravdu nešlo, tak jsem padla jak podťatá na silnici. A co je na nášlapech nejlepší? Nepustí vás, ani když ležíte. Takže ležíte jak chrobák, nohy stále na pedálech a přemýšlíte, jestli žijete nebo ne. Michal mi tenkrát řekl, že spadnu třikrát a pak to bude dobrý. Měl pravdu,spadla jsem asi víckrát, ale pedály jsem se naučila  používat a už bych to ani jinak nechtěla.

V posledních letech mám jinou specialitu. Nejsem terénní jezdec, v terénu se bojím a když se bojím, dělám blbosti. Možná proto jsem tak šťastná na spinningu, tam mám pocit, že mi žádné nebezpečí nehrozí. Tak čemu já říkám terén? Jde většinou o sjezd po kamenité cestě, i když teď jsem můj „trýček“ zopakovala i na rovné, bahnité cestě. Návod na mé salto mortale je prostý: jedete, leknete se, že terén je nebezpečný, začnete se bát. Bojíte se a vyhodnotíte situaci tak, že už je opravdu nebezpečná, chcete zastavit (už máte jednu nohu uvolněnou z nášlapů, to je jasný…), rychlost se blíží k nule a v tom okamžiku si přibrzdíte přední brzdou. To, co následuje, je naprosto neuvěřitelné! Kolo vás katapultuje přes přední řidítka, ať chcete nebo ne. Je to jak ve zpomaleném filmu, vždy už dopředu vím, co bude následovat, opravdu to nechci, ale letím. Potluču se o kameny na cestě a úplně nejvíc o své vlastní kolo (druhá noha stále drží pevně přichycená k nášlapu). Předminule jsem tvrdila, že se mi tato nehoda stala při sjezdu z prudkého kopce na kamenité cestě. Druhý den mě Michal donutil, že jsme jeli tou samou cestou, ale v opačném směru a k mému velkému překvapení tam žádný prudký sjezd nebyl, byl jen v mé hlavě.

Strach má velké oči a myšlenka má opravdu velkou moc, začnu se bát, že spadnu a… spadnu. Bohužel se nemohu při pádu vidět, ale představuji si, že při mém letu přes řídítka, jsem velmi elegantní. Dole už eleganci ztrácím, většinou mám potlučená kolena a lokty. Děkuji za cyklistické rukavice. Minule jsem přistála v bahně a kopřivách – taky zajímavý zážitek. A tak si říkám, že někdy představa a realita se hodně liší, to naše  hlava přemění mírný kopeček  v prudký sjezd. A když tak přemýšlím, asi se mi to neděje jen na kole :-0.

.